Zpet na Bali

Navrat letadlem na Bali byl klasicky indonezsky - vecer pred odletem, se nas nekdo na hotelu ptal, jestli letime zitra do Denpasaru, ze mu volali z dopravni spolecnosti, ze se let posouva o 3 h drive. Po prvotnim udivu, jak nas takto vyhmatli jsme mu podekovali a naridili budika na druhy den na 5.30. Kdyz jsme dorazili na letiste, tak se zadny planovany check-in v 7 nekonal a po chvili nam personal letiste oznamil, ze ani oni netusi, v kolik vlastne poletime. Nakonec se jsme ale s vice nez 4 hodinovym zpozdenim vzletli smer Denpasar (na fotce je pohled na nektere z mnoha mensich ostrovu zapadne od Floresu).





Na Bali jsme se ubytovali zase na Kute a hned si pronajali motorky na dalsi tri dny. V bungalovu, kde jsme se ubytovali, me totalne dostala koupelna - nemela strechu, coz vsem ukonum, ktere zde clovek provadi pridalo zvlastni nadech.

Dalsi den jsem se jeli podivat do Denapasaru na trh, kde jsme poridili nejake drevene sosky a dalsi drobnosti. Take jsme vyhodne nakoupili kvalitni zasobu araku, coz vedlo k solidni kalbe koncici az nekdy nad ranem. To nam ale trosku prekazilo plany na dalsi den a diky tomu, ze jsme byli vsichni na nohou az nekdy po poledni, tak jsme se nemohli vydat na chram v severni casti ostrova, ke kteremu vede 1600 schodu a vubec je to tam pry moc krasne.

Misto toho jsme zajeli na jih na misto zvane Dreamland na podvecerni surfovacku. Tam me sokoval clovek pujcujici surfy, kdyz chtel za hodinu 500 000 (skoro 1000 Kc) - chvili jsme mel pocit, ze uz jsem z toho slunicka zapomel anglicke cislovky, ale pak jsem ho poslal do haje a o kus dal jsem usmlouval surfa na 2h za 50 000 u pana ktery mi byl jeho kolegou predstaven jako Mr. Cheap (jeho kolega sam sebe oznacoval jako Mr. Medium).

V desti v Rutengu mi doslouzila penezenka, tak jsem se na Bali porozhlizel po nejake nove. Bohuzel zadna z tech, co prodavali na stancich, nespolnovalal moje pozadavky, ale jeden z prodejcu byl natolik aktivni, kdyz videl muj zajem, ze mi nabidnul, ze mi udela penezenku na miru. Pote co se mi podarilo usmlouvat cenu z puvodnich 750000 na 130000 (asi 250k Kc) jsme si detailne vyjasnili moji predstavu jak by mela penezenka vypadat a z jake kuze by mohla byt. Dal jsem mu zalohu a za dva dny jsem se mel dostavit pro vysledek. Chvilema jsem se obaval jestli jsem jenom nevyhodil penize za zalohu, pripadne, jestli tu uplne nezbastlej, ale vysledek me prijemne prekavapil - solidni tenka kozena penezenka do ktere se vejde ridicak a obcanka a pak karet, presne jak jsme se doluvili. Díky.

V den meho odletu jsme se jeste jeli podivat na chram (jak se to tam jmenovalo??) na zapadnim pobrezi, ktery je vyhlaseny tim, ze je tam nadherny pohled na zapad slunce. Bylo tam tuna turistu z celeho sveta, vsude plno cetek, placene zachody a jeden chram na skale do ktereho se ani nedalo dostat. V zasede nuda a neustale cvakani fotoaparatu.

Pak uz jen vecere a utraceni poslednich penez (korme 150000 co vybiraji pri odletu), ktere se mi povedlo tak dukladne, ze jsem uz nemel ani na taxika na letiste. Tak me Michal i s krosnou a papirovou krabici plnou sosek obetave hodil na letiste na motorce.

Tak ted sedim v Soulu na letisti, vedle me papirova krabice oblepena lepenkou, vsude okolo kravataci s kufriky na koleckach a ja zacinam pocitovat, ze dovolena je v tahu a ze pozitri jdu do prace. Jsem zvedav jak sef oceni moji nove ziskanou schopnost, kterou indonezane zvladaji naprosto bravurne - dlouhe hodiny sedet, cumet a vubec nic nedelat.

Labuan Bajo II.

Pocasi v Rutengu se opet zacalo kazit, tak jsme se po poledni vydali zpet do Labuan Baja. Cestu jsme si s Michalem zpestrili tim, ze jsme po vzoru mistnich jeli kus cesty na strese busu. Museli jsme konstatovat, ze je skoda, ze jsme na to neprisli uz na zacatku naseho vyletu, porotoze vyhled je na strese paradni a diky tomu, ze zdejsi autobusaci jezdi hodne pomalu, tak je to i pohodlne. Mistni byli uplne nadseni z belochu na strese a vsude na nas mavali, coz Michal vystihnul tim, ze si pripada jako v papamobilu.





Na dalsi den jsem si objednali motorky a rano si udelali plan, ze se pojedeme podivat na asi 20 km vzdalene vodopady.



Bohuzel s pribyvajici nadmorskou vyskou bylo cim dal jasnejsi, ze tam nahore u vodopadu neskutecne prsi. To se nam take potvrdilo kdyz jsme asi 5 km pred cilem vjeli do mraku (tentokrate jsme dest preckali pod strechou).




Cestou zpet jsme zastavili si koupit banany (tentokrate uz normalni) a opet nase zastavka skoncila tim, ze okolo nas stala cela vesnice a se zajmem si nas prohlizeli. Pocetnou skupinu mistnich deti jsem si ziskal tim, ze jsem jim ukazovall jejich fotky na displeji fotaku, z cehoz meli neskutecnou srandu (a ja plnou kartu ve fotaku).




Navecer jsme jeli na polostrov severozabadne od Labuan Baja. Puvodne jsme mysleli, ze si tam dame pivko na plazi, ale kdyz jsme vylezli na jeden z mnoha zdejsich kopcu, tak nas naskytnuvsi se vyhled presvedcil, ze tam je to spravne misto pro podvecerni pivko.



Na zitrek jsme si domluvili celodenni potapeni. V mistech kde se budeme potapet jsou pry k videny rejnoci, chobotnice a dokonce obcas i zraloci, tak jsem na to zvedavej a doufam, ze toto neni muj posledni prispevek...

... jak vidno, tak jsem potapeni (temer bez uhony) prezil.

Rano jsme lodi vyrazili k jednomu z nedalekych ostrovu.



Tam jsme nejdrive prosli uvodnim kurzem, jehoz valna cast se odehravala pod vodou a instruktorka nas pri nem seznamila se zkladnimi potapecskymi dovednostmi, jako je vyvazovani, profukovani usi a nebo zakladni signalizace.



Pak jsme dali obed na lodi a odpoledne jsme se ponorili k utesum a to asi az do 14 metru. V takove hloubce bylo k videni nepreberne mnozstvi nejruznejsich ryb (vcetne jednoho mensiho rejnoka), hvezdic vsemoznych tvaru, ohromnych necojako-raku a nebo uplne podivna stvoreni ktera vypadala jako ohromna vanocka a pomalu se sunula po dne.

Byl jsem z toho jak u vytrzeni az jsem zapomel pit vodu a tak jsem si vykoledoval solidni upal, ktery me trapil celou noc a jeste ted druhy den, se moc necitim. Jak jsem tak v noci lezel a premital, jestli si mam jit poblejt ted a nebo az za chvilku, tak me vrtalo hlavnou, proc potrebuje telo reagovat na upal tim, ze se pobleje - cim si pomuzu? Nakonec jsem usoudil, ze to bude jen na truc, abych si na to priste daval vetsi pozor.

Ruteng

Z Labuan Bajo jsem meli vyrazet nekdy kolem osme rano predem domluvenym busem, coz se take po mensim zmatku povedlo, ale bohuzel s nami projel skoro cele Labuan Bajo a porad nekdo pristupoval, takze jsme asi po hodine jezdeni byli zase pred hotelem. Pak uz se ale nastesti jelo primo do Rutengu, coz je mestecko ve vnitrozemi asi 126 km vzdaleneho od Labuan Bajo. V Lonely Planet pisou, ze cesty na Floresu jsou ve strasnem stavu a maji pravdu - cesta trvala skoro 4hodiny. Nadruhou stranu je zde bechderouci priroda a tak se clovek mohl kochat pohledem z okynka.



Flores je prevazne krestansky ostrov, coz prinasi dve zasadni vyhody - je tu veprove maso a koralka, konkretne mistni palenka - arak. Hned cestou na veceri jsme si ji poridili neco pres litr. Bohuzel nemeli petku, tak nam ji dali do sacku (na fotce particka mistnich, co se nas hned chytla a provazela cely zbytek dne, pri prelejvani araku do petky).



Na druhy den jsme si objednali dve motorky s tim ze se vyrazime podivat na nedaleke jezero, coz nastesti klaplo a tak jsme se mohli rano vydat na cestu.




Po ceste me zaujal trs bananu, co nekdo prodaval u silnice. Zastavil jsem tam s vidinou toho, ze si koupim jeden banan a pojedu dal, nicmene s prodavacem jsme nemel sanci se domluvit a ani pomoci gestikulace jsem mu muj zamer nebyl schopen vysvetlit. Moje pritomnost vzbudila velkou pozornost a kdyz za par minut prijel Koutak s Michalem, tak kolem me byl solidni hlouek mistnich, kteri se zajmem pozorovali moje pocinani. Koutak me zachranil, tim ze muj pozadavek pretlumocil do indonesstiny, ale nakonec se ukazalo, ze banany ani nejsou vhodne k jidlu, ale asi spis na vareni. Take jsme se dozvedeli, ze jsme nezvladli navigaci a prejeli odbocku k jezeru, ale uz jsme nebyli daleko od more, tak jsme se rozhodli, ze budeme pokracovat v ceste dolu az do primorske vesnice Mborong, kde si dame obed.




Po obede v Mborongu jsem se vydali na cestu zpet a doufali jsme ze se nam povede trefit odbocku k jezeru, ale mraky nad nami nevestili nic dobreho.




A take to nic dobreho nebylo, asi 30km pred Rutengem jsme vjeli do totalniho lijaku. Nejak jsem ztratil Koutaka s Michalem, ale vhledem k tomu, ze jsem po prvnich par minutach byl uplne durch, tak jsem usoudil, ze bude nejlepsi to dojet az na hotel, coz se mi nastesti povedlo. Clovek by ani neveril, kolik vody muze nejednou na jednom miste naprset. Cestou se mi hlavou hnala rceni jako "promokly na kost" nebo "nezustala na nem nit sucha" - oboje na me naprosto sedelo. Kdyz me v hotelu videli, jak ze sebe pred vchodem sundavam totalne procene obleceni, tak mi rovnou pristavili kybl. Bohuzel jsem nemel ani klice od naseho pokoje ale z nejakeho volneho pokoje jsem si nabral dve deky a usrkavajie caj jsem vyckal prijezdu take uplne promoceneho Koutaka s Michalem.

Dnes to vypada ze asi bude zase prset, tudiz se nejspis vydame na cestu zpet do Labuan Bajo.


Jak se posouvame dale na vychod od Bali a Lomboku a tim i od turistickych oblasti, tak je znat, ze jsou tu lide daleko chudsi. To plati zvlast o mistnich horalech, kteri maji jen chatrc z bambusu a par prken.



Vsude pobiha spousta deti, ktere na nas neustale pokrikuji "Hallo mister", pripadne "Good morning" a to bez ohledu na denni dobu. Na videu (bohuzel se nenahralo uplne cele) je Michal, jak dava zdravici detem ze skoly naproti nasemu hotelu.

Rinca

Na vylet za varany jsme si privstali, a tak se nam podarilo jiz kolem devate vyrazet z mistniho pristavu na ostrov Rincu (na fotce je jedna z lodi, co zde kotvi) .


To, ze plavba trvala misto planovane hodiny neco pres dve uz nas ani neprekvapilo, a nastesti jsme mijeli spoustu malebnych ostrovu, a tak bylo na co koukat.



Hned na zacatku vyletu se rozplynuly nase pochybnopsti, jestli nejake varny uvidime, kdyz na nas z pod boudy (kde ubytovavali turisty) koukalo asi dvoumetrove jesterisko. Nastesti bylo evidentne prezrane a tak posledni o co melo zajem bylo nas nekde nahanet. Zrovnatak i vsichni dalsi varani, co jsme videli, meli narvane pupky a tak na nas vicemene jen koukali.




Situace se trochu zkomplikovala, kdyz nam cestu zastoupila dvojice vodnich buvolu a nemohli jsme pokracovat dal v ceste.



Dlouhou chvili jsme si kratili fotografovanim opodal leziciho varana, ktereho to po case prestalo bavit a zacal kracet smerem k nam.


Tim sme se dostali do klesti, kdy na nas z jedne strany koukal vodni buvol a zdruhe se k nam sunul varan.

Jak vidno, tak sme to ale nastesti nakonec prezili.


Cestou zpet jsme se zastavili na jednom z ostrovu a radne tam zasnorchlovali. Kolary tu sice nebyly tak bohate jako na Gili, ale zato tu bylo daleko vetsi mnostvi tyb a vseljakych potvor vcetne neskutecne odporneho tvora, ktery vypadal jako neco mezi hadem a ohrome dlouhym hovnem a pomalu se to sunulo po dne. Fuj, nebyt Prazskeho Krysarika, tak bych rekl, ze je to nejosklivejsi zvire, co jsem kdy videl.

Labuan Bajo I.

Na Flores - konkretne do mestecka Labuan Bajo jsme dorazili nekdy pred patou, takze sme stihli i prvni motlitbu, do ktere Koutak nafrazoval jeho oblibene "Alah je tatar". Nejak se nam nedarilo tak casne rano najit ubytovani, tak jsme nakonec usnuli na terase jednoho hotelu, kde jsme se po rozedneni ubytovali (na fotce vyhled z one terasy nad ranem).



Rovnou jsme si zaplatili zitrejsi vylet na ostrov Rinca na pozorovani Komodskych varanu. Tento jester dokaze zabit i medveda nebo buvola, bezet rycholsti 60km/h, meri 3m a vazi az 150kg, coz Michala dost desi a tak nam klade otazky typu: "Jdes po lese, uvidis varana - co udelas?", "Plaves v mori, uvidis varana - co udelas?". Na klidu mu nepridava ani to ze pry asi 50 varanu zije v teto casti ostrova Flores.

Dalsi den jsme si pujcili motorky a udelali si vylet po okoli s cilem najit mistni krapnikovou jeskyni.



Tu jsme nakonec nasli a za doprovedu dvou mistnich skolaku/pruvodcu sme ji prolezli, ale shodli jsme se na tom, ze to nic moc extra nebylo (tezko se v tomto smeru zavdecit nekomu, kdo ma za zadkem Konepruske jeskyne).



Take jsme videli letiste ze ktereho za 5 dni letime zpet do Denpasaru, coz nam na klidu uple nepridalo, ale snad se to nejak zvladneme.

Sumbawa

Z Gili jsme vyrazili casne rano, a tak se nam podarilo se jeste tyz den dorazit na poledne do Mataranu a tam sehnat listek na bus (ten krasavec na fotce) na Sumbawu do mestecka Maluk.


Dari se nam drzet planu na snizeni nakladu a cestovat lokalnima busama, coz krome znacneho nepohodli prinasi pomerne nevsedni zazitek. Napriklad nektere busy rovnou nemaji postrani dvere a pokud je maji, tak zasadne otevrene a jeste je z nich vyklonen nahanec dalsich pasazeru, kteri stoji po ceste. Tak se brzy stane, ze je bus beznadejne preplnen, coz se obratne resi napriklad tim, ze nektery z pasazeru jede na strese busu nebo take vlaje ze dveri. No proste punk.


Do Maluku jsme dorazili se soumrakem ale sehnali jsme rozumne ubytovani kousek od plaze (na fotce jeji zapadni cast). Dokonce to nebylo v bezprosteredni blizkosti mesity, jako vetsina nasich predchozich ubytovani. Ale jak se v prubehu noci ukazalo, tak hotel mistni mladez pouzivala k milostnym radovankam, takze nas misto ranni motlidby budilo ze sna vzdychani mladych muslimek.



Druhy den se mi podarilo pujcit surf a hned jsem vyrazil k vychodni casti plaze hledat vhodne vlny. To se mi bhuzel nepodario a tak jsem asi 2h padloval na spatnem miste, jak jsem zjistil na ceste zpet, kdy jsem narazil na hloucek surfaru asi o 200m blize k vesnici. Ukazalo se, ze je to skupina mistich klucinu, co radila na miste s naprosto paradnima vlnama. Tak jsem se k nim pripojil a bohuzel jsem si musel pripustit, ze jsem byl zdaleka nejhorsi. Ty prckove na tom staly jakoby nic a sjeli snad kazdu vlnu, co prisla. Slabou utechou mi bylo to, ze jsem diky vahove prevaze asi 50kg mohl padlovat proti vlnam s jistotou sovetskeho ledoborce, zatimco klucinove je museli obplavavat.




Na dalsi den rano jsme meli domluvene, ze nas vyzvedne bus pred mistni samoobsluhou v 5.30. Kdyz se jeste v 5.50 nic nedelo, tak Koutak na volal na dispecink, jestli je vse v poradku a tam mu rekli, ze je a at cekame, tak jsme cekali...

Nakonec bus s asi trictvrtehodinovym zpozdenim prijel a vyrazili jsme do Sumbawy Besar. O te se v Lonely planet pise, ze tam je prd a to muzme potrvrdit. Ale potrebovali sme si tam koupit letenky a rozmyslet dalsi plan.

Hodne sme toho v Sumbawe Beras najezdili v mistnich minibusech (bemo), coz je hodne mala dodavka, kam se dozadu vejde tak 5 lidi, ale jsou schopni jich tam natlacit minimalne dvojnasobek. Vetsinou jednu ze sedacek tvori ohromny basovy reproduktor, ktery rve co to da a predni sklo u je totalne polepene zmeni nalepek jinych blbosti, takze ridic skoro ani nevidi, kam jede (v Cechach nesmi zabirat takove nalepky vice nez 5% plochy predniho skla, mam pocit, ze bema to plati presne obracene).

Nakonec jsem v Sumbawe Besaru chytili nocni bus, co jel z Jakarty na Flores a tim jsme dojeli az do Bimy. Nekde po ceste, ktera uz sama o sobe mela trvat 7h, jsme znicehonic zastavili a cely bus se zacal hrnout ven, ukazalo se, ze se na danem miste nekdo vyboural na motorce a osklive pomalceny tam lezel u silnice. Presto ze uz to nekdo resil, tak se cela tato zastavka protahla minimalne hodinu, kdy skoro vsichni z busu byli venku a koukali na to co se tam deje. Nakonec jsme v noci dorazili do Bimy a odtud nad ranem pokracacovali do pristavu Badjo (na fotce je jedna z improvizovanych benzinek - to co drzi v druhe ruce je zapalena cigareta).



Po ceste sme mimo jine nabrali i skupinu skolaku, kteri se do busu uz beznadejne preplneneho nevesli a tak si vylezli na strechu a jak se pozdeji ukazalo, tak nam tam prosacovali batohy. To sme zjistili v pristavu, kde Michal shledal, ze nema GPSku a brejle. Vzhledem k tomu, ze jsme meli cely den, nez nam pojede lod, tak se Michal s Koutakem vidali na napolicejni stanici to resit. Kupodivu to k necemu bylo, protoze se jim podarilo zjistit do jake skoly ti vyrostci jeli a kdyz tam prijelo policejni auto, tak hned nekdo zacal zdrhat ale policajti jej chytili. Bohuzel mel u sebe jen ty brejle a pak drobnosti. Pri vyslechu dostal pry par radnych facek, ale stejne se nepriznal a to presto ze u nej ty ukradene veci nasli. Tak se zda, ze asi bude muset Michal ozelet GPSku a ze si budeme muset vice davat pozor na veci - minimalne nemit nic duleziteho v horni kapse. (Aktualizace - ty parchanti mi ukradli nahradni baterku do fotaku a hlavne 1GB kartu plnou fotek z prvni casti vyletu - at jdou do haje)

Gili Trawangan

Gili jsou tri male ostrovy na severozapad od Lomboku. Na ostrovy jsme vyrazili z pristavu Bangsal, kde jsme skoro cele odpoledne cekali na tu spravnou lod (na fotce je pohled do kuchyne jidelny, kde jsme poobedvali - hold zde clovek musi trosku slevit ze svych naroku)


Gili Trawangan je prosluly tim, ze se tu poradaji party koncici az za usvitu, coz potvrzovala i ohromna naloz lahvacu v pristavu.



Ale prijeli jsme az po vikendu a tak to tu zas tak horke neni ale aspon je tu relativni klid a tak snorchlujeme a prochazime se po ostrove - ma asi 3km napric (na fotce s Koutakem pri koncentraci pred snorchlovanim).



Vcera jsme take nasli kus opevneni, ktere tu zustalo po Japoncich z 2. svetove valky.




Je videt, ze penize z turistickeho ruchu dokazou hodne a tak je tu bezne, ze jsou zde splachovaci zachody, dlazdicky v koupene, funkcni sprcha, vetraky skoro vsude,.. . No Clovek si tu pripada jako ve nekde u Stredozemniho more, ale s tim bonusem, ze je zde vse paradne levne a i na v te nejexponovanejsi ulici kolem pristavu se clovek naji za polovic, nez v Cechach. Je zde ale patrny ohromny stavebni boom, po celem zapadnim pobrezi se stavi luxusni vilky a bungalovy, tak je mozne ze se casem tento ostrov stane mistem pro bohatsi turisty.


Nakonec se nas nabyt na Gili protahl, protoze Michalovi neustupovali teploty a uz to skoro vypadalo na nemocnici, ale nastesti po celekm asi 6ti dnech teploty (sahajici az k 40st C) ustaly a tak se k nam mohl pripojit pri potulkach po ostrove a snorchlovani.